Proč ráda všechno "okecávám"?

Jestli vám někdy přijde, že moc mluvím, tak to se vám nezdá...

A zvykla jsem si na to na škole. Každý půl rok jsme měli zápočtové ročníkové klauzury na danné téma, které vrcholily obhajobou, která byla neméně důležitá, než samotná práce, kterou jsme odevzdávali. U té vždy vyšlo najevo, jak svou práci dokážeme obhájit před porotou lídí.

Nikdy jsem to neměla ráda, ale postupem času jsem si zvykla, že je třeba lidem vysvětlovat a ponořit je do příběhu do svých myšlenek, do svého nitra. Díky tomu jsem zjistila, že všechno, na čem dělám, musí už od základu být o něčem a musím vždy mít jasno o čem. 

Dnes už samozřejmě nevytvářím obsáhlé práce na danné téma, ale snažím se vycházet z toho, co jsem se naučila. Už když fotím a vymýšlím scény, není to o tom jen bezhlavě mačkat spoušť, ale o scénách přemýšlet. 

Já si tenhle svůj web trořím trochu nezávisle pro sebe. Nechci jen odfotit, upravit, odfotit, upravit... a tak stále dokola. Zjistila jsem, že mezi foceními potřebuji trochu prostoru. 

Ač už na škole nejsem, stále o umění přemýšlím. Za tu dobu, co jsem tam byla jsem tomu nikdy nepřišla na kloub, ačkoliv jsem se vždy o to pokoušela. Je pravdou, že umění není nikde přesně definováno, co přesně to je. Říká se ale, že by nikdy nemělo nechat člověka bez povšimnutí. Mělo by vyvolávat diskuze a je jedno jestli kladné, nebo záporné.