Co mi přináší focení na mateřské
Je to již něco málo přes půl roku, co se mi narodila holčička. Znám už snad všechny možné trasy s kočárkem. Spaní 8 hodin v kuse mi už připadá jako nedostižný luxus. A místo kabelky je mi obvykle módním doplňkem taška ke kočárku. Malá se mnou zažila focení v bříšku a teď je svědkem mého tvoření za běhu činností na mateřské...
Když byla ještě v bříšku zažívala se mnou pravidelný "tělocvik", který běžně focení přináší. Těď můj koníček společně přizpůsobujeme pravidelnému dennímu chodu.
Fotím, zatímco malá spinká
Situace je taková - děťátko spinká a já fotím. Většinou mám domluvené na tu dobu i hlídání, ale stane se, že malou musím vzít s sebou. Někdy je to v pohodě, ale pak zrovna přijde chvíle, že vyfotím snímek a běžím nandat dudlík, zase cvaknu nějakou fotku a už se opět z kočárku hlásí nějaká reklamace, a tak ještě několikrát, než konečně usne. Můj současný šéf oproti tomu pracovnímu po mně sice nechce přehled práce, kterou vykonám, ale vyžaduje některé úkony, které oproti tomu pracovnímu prostředí, musí být okamžité. Některé věci jsou stále dokola. A to je právě ten problém. Jde o monotónní domácí práce. Čím déle jsem máma, tím víc zjišťuji, že nesmím generalizovat.
Říká se, že: "Spokojená matka = spokojené dítě".
Focení mi přináší uspokojení již druhým rokem. Začala jsem ještě před těhotenstvím a během něj ještě o to více. Neaktivně jsem fotila již na střední a vysoké škole. Znáte to, dokud musíte z povinnosti - nebaví vás to tolik. Focení je úžasné v tom, že se neustále setkáváte s lidmi a vytváříte si nové a nové známosti.
A tak mi dělá focení radost hned dvakrát. A to, když jdu člověka fotit ven a pak, když fotky doma upravuji. A to je na mateřské, kde jste tak trochu v izolaci, opravdu radost, kterou si hýčkáte. Každá maminka mi dá zapravdu, že sociální kontakt je balzám. Ve světě fotek mám svůj vlastní svět, který vidím jen svýma očima.
Říká se, že:
“Nevidíme svět takový, jaký je, ale vidíme ho takový, jací jsme my!" -J.C. Hunter
A tak unikám do svého světa, kde "tvořím" své sny. Když jsem dříve čím dál více obdivovala fotky v časopisech a sama chtěla mít takové pěkné fotky, nechala jsem se párkrát vyfotit, ale časem jsem zjisitla, že mě to táhne víc za fotoaparát než před něj. Od té doby jsem potkala spoustu milých lidí, některé jsem viděla jen jednou, ale mnozí se stále vracejí, za což jsem ráda. A dělá mi radost, že je neodradí ani to, že to může někdy být trochu komplikované. Ale na druhou stranu, mohu teď domlouvat schůzky kdykoli ve všední dny, což u mě jako u zaměstnance nebylo předtím možné.
Někdy jen odložím foťák a kojím...
Jelikož stále kojím, sjednávám si své fotografické schůzky mezi kojením. Většinou, jak už jsem psala, i s hlídáním. Někdy ale nejde vše přesně do detailu naplánovat a už se stalo, že jsem takto kojila v terénu, jen jsem odložila foťák :) Naštěstí ani to už dnes není problém. Často někde zahlédnu titulek, jak modelka mezi focením kojila. Tak třeba budu první amatérská fotografka, která mezi focením kojí :)
Četla jsem ale dokonce článek, kde kohosi kojení pobuřuje natolik, že jej přirovnává k močení v parku. To se mi zdá dost přehnané! Bylo by to jistě na jiné povídání. Tak jen jako malá vsuvka. Kdo by s tím ale přesto měl problém, prý je tohle smýšlení pozůstatek z komunistické doby :)
Nemusíte se ale bát, tenhle zážitek byla spíše vyjímka!